Tak se opět rozvířila docela nesmyslná diskuse – stažení filmu z internetu nemůže být zločinem, protože film je volně přístupný a já jako kolemjdoucí nemůžu řešit jestli si ho někdo cení nebo necení. Pro mně je to nález, stejně jak kdybych našel vyhozenou knížku.
Takže správně by se mělo řešit UMÍSTĚNÍ FILMU NA INTERNET. Zde proti sobě stojí práva tvůrce filmu na návrat prostředků a zisk a naproti tomu právo ostatních lidí na informace. Jde tedy o otázku jak dlouho má film reálnou tržní hodnotu. Je chybou, že není rozlišeno umístění díla právě směřujícího do distribuce a díla už dávno z tržního hlediska vytěženého. Pokud již někdy dílo bylo vysíláno ve veřejně přístupných mediích, mělo by být posuzováno jako součást všeobecné informovanosti a publikací takového díla by se možná spáchal přestupek, ale určitě ne trestný čin. Pokud někdo dá na internet pár písniček, které léta vyhrávají desítky radiových stanic, a dostane za to milionové náhrady a pokuty, pak jde o naprostou nelogičnost a ukázku jak je spravedlnost slepá.
Nelze předpokládat, že pokud si někdo film stáhne, že by si ho šel i koupit – to je jako kdyby se nerozlišovalo, mezi člověkem, co si v lese sebere pár hub a člověkem, co je jde koupit do supermárketu za pár stovek.
Pokud je shlédnutí filmu uměleckým zážitkem, lze se také docela oprávněně domnívat, že pokud jsem film viděl v okýnku 5×8 cm v malé kvalitě a líbil se mně, funguje spíše jako reklama motivující vidět to v plném provedení. Takže by měla být zohledněna i skutečnost, jestli je publikovaná kvalita srovnatelná s prodávanou kvalitou. Je potřeba přesně vymezit, kde končí oprávněné autorské práva a práva výrobců a začínají práva spotřebitelů a lidské právo na informovanost. Protože několik let staré, v televizi odvysílané filmy už mají hlavně informační hodnotu, nikoliv reálně tržní. Současný právní stav však bohužel je despocií samozvaných ochránců autorských práv, často bez přínosu i pro samotný autory.