28. dubna 1874 – 12. Července 1936


kraus1.jpg(14 kb) Mezi nejvýraznější a nejvýznamnější osobnosti novodobého, bezesporu nejen českého, ale i evropského hermetismu patří František Kabelák. S životními osudy tohoto jedinečného hermetika a osamělého hledače pravdy nás velice pěkně a detailně seznamuje ve své knize „Novodobý český hermetismus“ Milan Nakonečný, který hned na počátku Kabelákova medailonku uvádí: „O Kabelákově dětství a ranné dospělosti nevíme téměř nic, protože to byl člověk uzavřený, který o sobě nikdy nemluvil. Poznal jsem ho osobně a stýkal jsem se s ním pravidelně téměř dva roky, ale jakýkoliv pokus o rozhovor na téma jeho životních osudů skončil bezvýsledně a vždy se stočil na téma neosobní. Nicméně se mi podařilo zjistit, že již jako student se zabýval magií a byl členem vídeňského kroužku Magikon, který vedl spisovatel Karl Kraus.“

O pár odstavců dále M. Nakonečný pokračuje: „Své bohaté zkušenosti ze své magické praxe a hluboké znalosti ze studia doktríny a historie všech hermetických věd uložil Kabelák ve svém rukopise Magei Divina, svém posledním díle. Cílem magie je mu poznávání nejvyšší kosmogonické ideje, Souladu (harmonie); magie je mu tedy především metodou transcendentního poznávání. Je to poznávání zákona vesmírného souznění, které Pythagoras nazýval „harmonie sfér“. Nejvyšším transcendentním zážitkem je pak „hudba sfér“, stav, do něhož ho uvedl jeho vídeňský mistr a který v něm vzbudil nepřekonatelnou touhu vracet se k této „velké zkušenosti“.“

Jestliže mohla na čtenáře počáteční zmínka o vídeňském magickém kroužku Magikon působit dojmem povrchního a tehdy módního kavárenského okultismu, následující pasáž staví tento spolek a zvláště osobu jeho čelního představitele Karla Krause do zcela jiného světla. Co to bylo za člověka, který přivedl mladého F. Kabeláka do stavu „hudby sfér“, stavu, který tento Mistr hermetických věd považoval na konci svého života za nejvyšší transcendentní zážitek. Kdo byl onen spisovatel, který takto podnítil v mladém adeptovi hermetických věd nepřekonatelnou touhu vracet se k této „velké zkušenosti“? Kdo byl onen vídeňský mistr, o kterém můžeme řící, že stál na počátku Kabelákovy duchovní cesty a jeho životní dráhy hermetika?

O Karlu Krausovi – spisovateli a žurnalistovi toho víme celkem hodně, o Karlu Krausovi – hermetikovi jsme odkázáni pouze na těchto pár výše citovaných vzpomínek F. Kabeláka. Podívejme se tedy alespoň na životní osudy tohoto člověka z pohledu řekněme literárního…

Dne 28. dubna 1874 se v Jičíně narodilo podnikavému papírníkovi Jakobu Krausovi a jeho ženě Ernestině deváté dítě jménem Karl. V necelých třech letech odešel malý Karl s rodiči a sourozenci, k nimž přibyla sestřička, do Vídně. Podle dochovaných svědectví z rodinného kruhu se zdá, že přesazení z poklidného města Českého ráje do hlučné, uspěchané vídeňské metropole zanechalo v duši chlapce od narození křehkého, útlého, citlivého neblahou stopu nikdy nepřekonaného traumatu. I rozlehlé parky, kam ho vodila chůva , mu naháněly strach, že v nich zabloudí a netrefí domů; pro útěchu si tam nosil loutkové divadélko. Když pak začal chodit do školy, nejšťastnejší býval o prázdninách ve venkovském rodinném domku ve Weidlingu mezi stromy, květinami a žluťásky. Na gymnasiu projevoval vlohy k matematice, v němčině a v latině. Po letech vzpomněl v básni „vlídného učitele“ těchto jazyků, kterého jediného před třídou neparodoval. Už tehdy se cvičil v základech mimetiky a satiriky.

Universitnímu studiu práv ani později filosofie se moc nevěnoval, na přednášky téměř nechodil. Láska k divadlu, jehož slavnou vídeňskou éru v jejím doznívání ještě prožíval, pudila ho na představení a záhy sváděla k amatérským vystoupením i režiím. V letech 1892-1898 přispíval causériemi, kronikami, recenzemi a glosami o všem možném do rovných šestnácti listů rakouských i říšskoněmeckých. Na cestě k zdánlivě skvělé zajištěné kariéře nastal však podobný nečekaný zvrat jako dříve na cestě k herecké kariéře; tenkrát v r. 1893 to byl neúspěch soukromé herecké inscenace Schillerových Loupežníků, v nichž hrál Karl Kraus roli Franze Moora; odstávající kostým a nehorázná paruka prý podstatně přispěly k ostudnému propadnutí hereckého adepta. Úspěch na novinářském poli si však Kraus, lze-li to tak řící, sám zakázal. Roku 1899 mu vídeňský liberální list „Neue Freie Presse“, který kdysi toleroval a do kterého předtím přispíval, nabídl, aby zaujal funkci redaktora fejetonu. Kraus odmítl.

Dne 1. dubna 1899 vydal K. Kraus v malém osmerkovém formátu sešitek s rudou obálkou „Die Fackel“ tj. Pochodeň. Bylo to první číslo společenskokritického časopisu, jehož název měl brzo dát vydavateli pochybné dvojí pojmenování Fackel-Kraus. Nejprve vydával Kraus Fackel dvakrát až třikrát za měsíc, od č. 166 až do konce v nepravidelných lhůtách, mnohdy v rozsahu několika čísel najednou. Do února 1936, kdy vydal poslední, celkem 922 čísel. Do č. 338 (tj. do prosince 1911) popřával ve Fackel místo cizím přispěvatelům (z našich např. Františku Langrovi), potom se spolupracovníků vzdal a celou Fackel vzplňoval sám. Od útoku proti vídeňským kavárenským klikám záhy přešel k neúprosnému pranýřování, zesměšňování, potírání zkorumpovaného a korumpujícího denního tisku, svými hotově servírovanými názory ochromujícího i ohlupujícího soudnost čtenářů. Už v r. 1902 každého čtenáře novin varoval: „Neber tištěné slovo nábožně za bernou minci. Neboť tvoji svatí za tištěné slovo už předem bernou minci vzali.“ Uštěpačně, jízlivě, vtipně stíhal satirou, ironii bankéře, burziány, makléře, šíbry, spekulanty, politiky, vysokoškolské protekcionáře, divadelní intrikány, fidélní oficíry, pokrytecké soudce mravnostních procesů, nadržujícím výsadám mužské morálky proti ženské. Ze článků ve Fackel, věnovaných sexuálním deliktůmi jejich soudnímu projednávání, sestavil Kraus první knižní soubor. Z původní pouhé tříště myšlenek na vyplnění čísla vznikaly pisateli Fackel aforismy jako samostatný, tématicky rozrůzněný žánr, a jak jich ostře ražených, pečlivě tříbených přibývalo, vydaly za devět let na tři svazky. Že v Kraosových aforismech zaujímá tolik místa téma ženy, to by u vídeňského autora samo o sobě nemělo překvapovat, vždyť byl současníkem zakladatele psychoanalýzy Sigmunda Freuda i Freudova beletristického dvojníka Arthura Schnitzlera. Něco quijotského tkvělo nejen v jeho myšlení o lásce, ale také v jeho samotných láskách od herecké debutantky Annie Kalmarové, předčasně zahubené tuberkulózou, přes Elisabeth Reitlerovou, před hrůzami první války zvolivší smrt, i její obětavou sestrou Helenou Kannovou, až po sličnou zámeckou paní Zdenku Nádhernou z Borutína, s níž by se byl Kraus – nebýt zlovolného dopisu Rilkova – oženil.

V prosinci 1914, pouhé čtyři měsíce po vypuknutí první světové války, ozval se Karl Kraus ve Fackel památnou listopadovou přednáškou toho roku „V této veliké době.“ Potom se v r. 1915 odmlčel; znovu začal psát až na podzim po svém nezdařeném neoficiálním jednání s některými římskými kruhy, které měly Itálii zatím neutrální, odvrátit od vstupu do války. Antimilitaristicky, „neopatrioticky“ i „humanitářsky velezrádně“ nepřestal pak psát, pokud válka trvala. Obdiv zaslouží nejen, co proti válce, jejímu vedení, její stupiditě i bestialitě napsal, ale také neohroženost i důmyslnost, s jakou při psaní postupoval: někdy stačilo pouhé citování, někdy konfrontace citovaných textů, někdy jediné slovo komentáře.

Po rozpadu monarchie se Karl Kraus zpočátku přikláněl k rakouské sociální demokracuii, porozumění však nacházel spíše u řadových členů než u vedení strany i jejího tisku. Kolísavá politika oportunistických předáků, zejména pak jejich smířlivá shovívavost k řádění policejního prezidenta Schobera, který dal v červnu 1927 na vídeńských ulicích postřílet devadesát demonstrantů, jejich pozdější paktování s Schoberem, povýšeným na rakouského kancléře, podstatně přispělo k odcizení, které pak v třicátých letech přivedlo Krause k teorii „menšího zla“. Nenávistnými útoky z pařížské i pražské emigrace se rakouští socialističtí politikové mstili Krausovi za to, že dávno prohlédl jejich politickou neschopnost i zaslepenost: vždyť ještě r. 1932, kdy měl Hitler v říšském sněmu třetinu poslanců, nepřestali usilovat o anšlus.

Nakonec „zmožen přesilou“, zdeptán válečnými pohromami – ještě více však mrzkostí, s jakou se proti němu válčilo – „složil meč“. Bylo to v letech, kdy se přes hranice jeho dávno zmenšené vlasti dral hnědý mor. Kraus před ním podle vlastních slov oněměl. I takový Bert Brecht, který mu ještě ve sborníčku k šedesátinám vzdal úctu, vykládal si jeho němotu nesprávně. Ti, kdo ho po léta ignorovali, umlčovali, vymazávali, najednou ho vyzývali, ať promluví. Ještě r. 1932, kdy vídeňský tisk referoval o protiválečném kongresu v Amsterodamu, na němž se s Krausem sešli Henri Barbusse, Romain Rolland, Franz Masereel, Albert Einstein, Heinrich Mann, Upton Sinclair, Maxim Gorkij, Krausovo jméno vynechal, stejně jako je několik let předtím, koncem dvacátých let, vynechal, když byl profesory Sorbonny podvakrát navržen na Bobelovu cenu míru. Prostá skutečnost je ta: zkorigované, do tisku připravené číslo Fackel proti nacismu Kraus zadržel; učinil to, protože si představil pravděpodobnou bezmoc vlastního slova proti násilí a reálné nebezpečí, že se násilníci budou mstít ne jemu, ale nevinným rukojmím. Spíše byl ochoten „“želet literární efekt než tragickou oběť nejubožejších anonymně zmařených lidských životů“. Některé myšlenky potlačeného čísla pojal do posledního třistastránkového textu Fackel v r. 1934 „Proč nevychází Fackel“. Celé potlačené číslo, zvané „Třetí Valpuržina noc“ vyšlo teprve r. 1952 a tak zahájilo poválečné vydání Krausových spisů. V roce 1934 byl k výročí Krausových šedesátých narozenin vydánjubilejní sborníček „Hlasy o Karlu Krausovi“, kde se k jeho osobnosti a dílu hlasí např. F.X. Šalda, K. Čapek, J. Hora nebo S. K. Neumann. Zvlášť trapně v ní zeje mezera, vzniklá nepřítomností naší tehdejší německy psané literatury. Max Brod, Franz Werfel, Willy Hass a další se dávno proměnili v Krausovy zavilé odpůrce. Jedinná německá básnířka v našich zemích, Mechtilda Lichnowská z Hradce u Opavy, zůstala doposledka Krausovi věrná, jediná do sborníčku přispěla.

Ze stále tísnivější izolace, v níž se stárnoucí Kraus ocital, vždy znovu hledal útěchu i útočiště v rodném kraji. Životopisci mluví o tom, s jakou dychtivostí zajížděl do Vrchotových Janovic k své věčné nevěstě a oddané přítelkyni Zdence Nádherné, do Hradce u Opavy i do Chuchelné k Mechtildě Licchnowské a do Potštejna k Marii Dobrženské. Po úrazu na vídeňské ulici v únoru 1936 (porazil ho prudce jedoucí cyklista) se Kraus už neuzdravil, k bolestem hlavy, závratím, srdečním obtížím přistoupila embólie. Z několikadenního bezvědomí ho vysvobodila smrt 12. Července 1936. Vypravuje se, že než při jeho pohřbu dopadly na rakev první hroudy, prodrala se dopředu uplakaná, černě oděná žena a hodila do hrobu prsten. Byla to Zdenka Nádherná z Borutína.
Další stránky o Karlu Krausovi

Zpracoval Gildor

Použitá literatura
Skoumal, Aloys 1990: Kdo byl Karl Kraus – úvodní ke knize „Karl Kraus – Soudím živé i mrtvé“, edice Světová četba sv. 454, nakl. Odeon.
Nakonečný, Milan 1995: Novodobý český hermetismus, nakl. Vodnář, Praha.