z knihy: Funk Karel: Mystik a učitel František Drtikol. Praha 1993 podle elektronické verse Michal Muller Homepage

O BOHU

O KLIDU

KONTROLA SAMA SEBE

O NEPŘIPOUTANOSTI

KONCENTRACE A CVIČENÍ

O VNITŘNÍM DÝCHANÍ

CVIČENÍ ČAKRAMŮ

Životopis

Životopis
Drtikol se narodil v roce 1883 v Příbrami jako syn kupce. Přestože ho lákalo malování, ve kterém se již od dětství slibně rozvíjel, nechal ho otec po dokončení příbramského gymnázia vyučit z praktických důvodů fotografem. Hodnocení z učednických let říká, že po celou dobu učení se František choval mravně, věrně, poctivě a pilně příkázané práce povždy s chutí vykonval. Při dvanáctihodinové pracovní době to nebylo samozřejmě ani snadné. V roce 1901 nastoupil do odborné fotografické školy v Mnichově. I zde se činil. Školu absolvoval jako výborný žák, oceněný diplomem s uznáním mimořádné píle, zvláštního uměleckho nadání a k tomu ještě první cenou a bronzovou medailí spolku jihoněmeckých fotografů.

Po krátkém působení v Německum, Švýcarsku a snadi ve Francii, posléze Turnově a Praze odchází na vojnu. Dosavadní krátká praxe v ryze živnostenských ateliérech neuspokojovala umělecké aspirace Františka i jeho otce. O úspěchu se nedá hovořit ani při působení jeho vlastního přbramského ateliéru, kam se po vojně v roce 1907 uchýlil. Zkrachoval po třech letech. Za zmínku však stojí série fotografických obrázků z příbramských dolů. Horníky, haldy, štoly či těžkopdné vozíky na rudu fotografuje v době, kdy v témže prostředí činí první pokusy o něco mladší přibramský malíř Karel Hojden. Hornické výjevy a zpodobňování Ježíše bylo Hojdenovou celoživotní doménou.

V době svých uměleckých začátků se Drtikol i Hojden počali zajímat i o filosofii. Oběma se tento zájem stává celoživotní náplní, u Hojdena se později dostává do polohy přikrčeného náboženského uctívání a spordických mystických zážitků důvěřivého vyznavače Novojeruzalémských spisů Jakuba Lorbera. Spolu se senzibilem, budoucím legionářem-světoběžníkem, později léčitelem, autorem několika necírkevních křesťanských spisků Františkem Brožem tvořili v mládí trojici, upřímně hledající skryté pravdy čtením nejrůznějších nauk a filosofií. Nechávali se též okouzlovat a snad zprvu i bezděčně inspirovat tajemným ovzduším Svaté hory, která dominuje staré hornické Příbrami. Drtikol již tehdy intuitivně vycítil to, co si později často uvědomoval při svých cestách Evropou, totiž že Země nese stopy dějů a myšlenek, jich byla dějištěm. Každé místo si ponechává po staletí svou atmosféru. Místa, kde stávaly chrámy a střediska duchovnosti, vždy působí povznášejícím účinkem na ty, kteří sem vstoupí, i když o jejich minulosti nic nevědí.

Zatímco František Brož trávíval od mládí až do sklonku života celé letní noci pod tichou oblohou na Svaté hoře, noře své vědomí do hvězdných dálav, objevovala se Svatá Hora u Drtikola i mnohem později v mystických snech, které předcházely konečnému prozření.

Vůbec atmosféra tehdejší Přbrami byla prosycena i zbožností horníků, kteří nikdy nevěděli, zda vyfárají na povrch živí, i jejich pokorně je očekávajících rodin, žijících v trvalé nejistotě, která stimulovala vroucnost a sílu jejich modliteb.

V roce 1910 skončila léta putování a učení v oboru fotogrfie jakožto řemesla. Léta učení, putování a hledání vlastního umleckého výrazu mu začínají. Zejména však desátá a dvacátá léta vyplňuje učením a putováním za pravdou života, za cílem nejvyšším, který jediný uznal za hodný trvalého následování a u kterého vytval až do jeho bezezbytkové realizace. Mířil v životě vysoko, ba nejvýše a uspěl.

Po příbramském živnostensém neúspěchu si 1.února 1910 otevřel vlastní ateliér v Praze na rohu Vodičkovy a Jungmannovy ulice. Definitivně se postavil na vlastní nohy. Ještě v tom roce prodává svůj první soubor padesáti volných listů Z dvorů a dvorečků staré Prahy.

Při fotografické činnosti žije intenzivně svůj soukromý život. Krátce před 1.světovou válkou se dvoří slečně Elišce Jánské. Z této doby pocházejí již první filosofujcí sebereflexní zápisky. Byla to láska exaltovaná, platonická, nevyplněná. Patrně právě tento neuspokojený vztah ho přiměl i k úvahám o svém údělu na zemi: „Co jsem pro sebe samého a pro lidstvo? Zrnko písku nebo kámen v botě lidstva?“

Po určitou dobu byl členem českého Theosofického spolku tvořícího součást Theosofické společnosti, která koncem minulého a počátkem tohoto století působila v řadě zem, od USA až po Indii. Theosofické učení obsahovalo kromě věčných pravd i stále více bludných sofistických konstrukcí. Rovněž ve vztazích (Annie Besantová, Jelena Petrovna Blavacká, Charles Webster Leadbeater) narůstaly rozpory a skandály. Tyto skutečnosti spolu s Drtikolovou sílící vnitřní samostatností byly patrně důvodem jeho vystoupení z tohoto spolku. Lze se domnívat, že k ukončení došlo i ve spojitosti s postojem zakladatele anthroposofie dr. Rudolfa Steinera. S ní byl Drtikol v přátelském a vzájemně uctivém vztahu i přes dvaadvacetiletý rozdíl ve věku. Steiner se rovněž po rozporech uvnitř Theosofické splečnosti rozštěpil a pokračoval v čistě duchovně-vědeckém bádání a přednáškové činnosti jako vůdčí osobnost Anthroposofické společnosti, kterou založil.

V roce 1914 nastupil Drtikol jako „Zugfuhrer“ III. náhradn kompanie 102. regimentu. Od roku 1915 až do konce války byl ve válečném týlu. V roce 1920 se oženil s tanečnicí Ervínou Kupferovou. Rok po svatbě přišla na svět dceruška Ervína. Fakticky manželství skončilo po čtyřech letech. Formálně po šesti. Roku 1942 se Drtikol oženil se svou žákyní s polupracovnicí z ateliéru Jarmilou Rambouskovou, se kterou žil až do její smrti v roce 1959.

František Drtikol upoutával pozornost již v mládí jak svým kulturním přehledem (znal díla řecká, křesťanská, čínská, indická, tibetská), tak svým přímým pronikajícím, ale i laskavě hledícím pohledem. Krásu obličeje a eleganci pohybů umocňoval šviháckým oděvem špičkové evropské úrovně, takže kráčel-li Ferdinandovou třídou (dnešní Národní), vzbuzoval vždy značnou pozornost. Za Rakouska-Uherska byl v Praze znám jako „dandy“, jak bylo slýcháno od starších pamětníků.

Drtikol již po 1.světové válce z vlastních pohnutek přeložil některá základní díla východních filosofií, většinou jako první i nás vůbec. Mezi přáteli koloval po léta např. jeho překlad Střední nauka Nágardžuny, Dharma teorie či Tibetské knihy mrtvých. Posledně jmenovanou knihu nemohl pro nedostatek peněz vydat.

V roce 1935, ceněn doma a oslavován ve světě, fotografování zanechal. Jeho vnitřní vývoj vyžadoval širší možnosti projevu, které mu poskytlo malování. (O jeho uměleckém významu a způsobu tvorby více na stranách citované knihy)….

Nejen jako fotograf, ale i jako malíř je František Drtikol zcela nenapodobitelný. Malovat z téže úrovně může jen ten, kdo se do ní cílevědomou snahou dokáže projemnit, kdo umí prozářit hlubiny svého nitra světlem duchovního Poznání. To ovšem vyžaduje to nejvyšší usebrání, pevnou volbu na celý život. Integruje-li se v někom toto zaměření s talentem, uměleckým cítěním a pílí, zraje pak skutečný umělec par excellence. V sučaasné době vyzrál v takovéhoto umělce u nás Zdeněk Hajný. S Drtikolem má společnou nejen mimořádnou hloubku a iniciační potenci obrazů, ale i to, že uvnitřňijící, zušlechťující a oblažující účinek jak svých obrazů, tak své osobnosti rozdává ve volném čase všem, kteří jsou připraveni k vnímání. Není bez zajímavosti, že někteří kritici vznášejí na Hajného adresu tytéž výhrady, jaké byly i vůči Drtikolovi: v jejich tvorbě podle těchto kritiků chybí boj, vášně, destrukce jakožto „reálný“ puls života. Oba tvůrci absenci nízkosti však mají za žádoucí, ba cílový atribut své tvorby. Umělec se nemusí a nemá (a pravý umělec ani nesmí) snižovat na úroveň masového konzumenta, ale má mu nabízet povzneseni na úroveň svou. U kritiků Drtikola a Hajného z řed jejich kolegů jed patrně i o závist z nemohoucnosti. Velikost vždy dráždí malost, už jen svou existencí.

Zatímco Drtikolův ateliér sloužil do roku 1935 jako Olymp umělecké a kulturní elity, začala poté jeho pronajatá vila na Spořilově, tehdy ještě na okraji Prahy, plnit funkci indických či tibetských ašramů; stala se centrem duchovního výcviku a zrání. Mnozí sami vycítili vysoký stupeň Drtikolova vnitřního prozření a chodili čerpat rady a síly jeho ducha. Ve své době výrazně převyšoval ostatní jogíny či mystiky a přirozeně se tak stal vyhledávaným duchovním Mistrem, guruem, přítelem i otcem. Staroindické védy, upanišády, texty Buddhovy, taoismus, tibetský tantrismus, ale i esoterní výklad evangelií či moderní antropsofie mu sloužily původně – jak sám říkal – jako berličky, jejichž pomocí s podivuhodnou odvahou, průbojnotí a sebekázní i pokorou procházel procházel stupeň za stupněm na cestě vnitřního duchovního vývoje, až v sobě vědomě odkryl stav, který se v různých systémech nazývá různě: Osvícení, Satori, nejvyšší Poznání, nirvána či Království Boží (zdůrazňobal často citát „Království nebeské je ve vás“ či „Vy jste chrámem Ducha svatého“).

Jeden z jeho nejbližších žáku, František Hein, to vystihl ve svých vzpomínkách takto: „Po cizím mnozí lačněli, a plynule Osvícený přebýval v jejich středu, v Praze. Ve hrubou houni oděn byl a často drsnými slovy a přece v srdci svém skrýval nespočet diamantů, zkáze času nepodléhajících.“

Koncem Drtikolova života patřil mezi jeho žáky i dr.Eduard Tomáš, který prokonal s nejvyšším výsledkem indické a tibetské esoterní nauky, jimž se mu jm. i od Drtikola dostalo. Drtikolovou duchovní přítelkyní byla take Míla Tomášová, přičemž oba byli na podobném duchovním stupni. (vlastní poznámka).

Drtikol usiloval o čisté duchovní poznání, vyúsťující v trvalé vědomí a realizaci stavu nirvána, kterého lze dosáhnout, jak učí i jeho oblíbený mahájánový buddhismus, či advaita již v pozemském životě, a který si lze přidržet nepřetržitě při jakékoliv činnosti. „Nedělej rozdílu mezi nirvánou po smrti a za života. Procitl jsi ze sna, dosáhl jsi dokonalého klidu…“

Své duchovní zkušenosti a rady rozdával a částečně přenášel na všechny vnímavé návštěvníky. Toleranci a porozumění projevoval i těm, kteří ho považovali snad za nežáoucí konkurenci a snažili se ho v duchovně orientovanýcj kruzích diskvalifikovat (Petr Klíma aj.). Svůj postoj k této opozici vyjádřil:“Podávám ruku všem. Zda mi svou podají nebo zda mi do ní plivnou , je jejich věc, mne to neškrábe. Klidnou hladinu mého ducha to nerozčeří.“

Zajímavý a svérázný je popis unikátního zážitku, který pro mnohé znamená cíl duchovní cesty, jehož dosažení je však dáno mizivému počtu vyvolených:“A viděl Bůh, že je to dobré – tím jsem tey začal. Tedy, já nemám právo Mu kritizovat Jeho Dílo, nebo hanět neb tím opovrhovat. Tím jsem si ohromně zjednodušil celou moji cestu. Tedy začal jsem považovat vše za dobré, neboť On to učinil. Abych od uvažování přešel k jistotě, začal jsem o věcech, které mě potkávaly, myslet znovu, oprošťovat a jak já říkám, zapustil jsem to do Jeho Božského Světla. A On mi to vracel objasněné, osvětlené Jeho Moudrostí. Z toho mi přišlo poznání: přestal jsem myslet na Něj a začal jsem myslet Jím, jednat Jím, mluvit Jím. Přestal jsem jít cestou k Němu a rázem jsem se postavil na Jeho stanovisko. Byla to naprostá katastrofa. Celý svět, celé mé vědění, celé mé já se rozbilo na cimprcampr, že z toho byl úplný otřes, zemětřesení. A tu jsem poznal v okamžiku, jak je to hrozně jednoduché k Němu dojít. Prostě – vyhodit sama sebe, celou dušičku i s tělem, se vším, s myšlenkami, s vůlí, touhou, plány, se všemi ctnostmi i nectnostmi, hříchy a dobrými skutky – to jest, zmeěnit vědomí, přestat mít vědomí lidské, vědomí oddělenosti, dvojnosti a dosadit na trůn Jeho Vědomí.

Ten večer, když to přišlo, v okamžiku jsem věděl, poznal, cítil, prožil najednou, co je to Bůh Otec, Bůh Matka, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Byl jsem v tu chvíli všechno najednou. Prožívaje to celé, nejkrásnější přitom bylo, že jsem se na to díval, jako bych stál nad tím vším. A tu jsem poznal, že To, co se dívá na to vše, je ryzí Božství a že Bůh Otec, Matka, Syn a Duch svatý jsou jen vlastnosti Božství, kterými tvoří vše. – Tak je to ohromně jednoduché. Viděl jsem, že není začátku, ani konce, není minulosti, ani budoucnosti, že je jen věčné T e ď. – Hříchy se smyly samy sebou. Viděl jsem, že jsem nikdy nehřešil, že to, co jsem považoval za hřích, bylo jen moje vědomí, moje myšlenky, mé stanovisko. A smyl jsem karmu. Nebyla. – Byl to blesk, který mě zasáhl. Viděl jsem, že když přestanu myslit osobnostně a dosadím Jeho Vědomí, tak počne sám od sebe Jeho Život a Jeho Vědomí působit. A viděl jsem, co je Boží Chudoba, že v Něm nic není, že v Něm nic nemáme hledat. Nic takového, co se může vymyslet, co se může pociťovat, nýbrž že je Božství onou Příčinou toho všeho a že zůstanu vždy nedotčen vším tím děním, že zůstanu divákem, ať se děje, co se děje. A tu přišla koruna všeho – totiž že Bůh je stav. Stav naprostého Nic, kteréž je Vše, které spočívá Samo v Sobě, které Sama Sebe v Sobě poznává. Vše, co jsem nemohl pochopit v evangeliu, v Bhagavad Gítě , vše to se mi ujasnilo. A byl jsem vše a vše jsem žil, právě že jsem byl Absolutní Nic. A tak vířilo při plném vědomí, při pokuřování viržinčička Poznání. To zaseté sémě začalo růst a žít. A žije dodnes.“

Je obtížné vpravit do člověka myšlenky, které v něm nejsou. Je ale ještě obtížnější zbavit ho myšlenek, které v něm jsou. Drtikol nepatřil mezi mistry, kteří vrší myšlenku k myšlence, aby vystavěli důmyslny chrám rozáhlé nauky. Naopak: Boural sobě i druhým hrady vystavěné z řady nastřádaných fiktivních pojmů a jiného mentálního harampádí. Byl mistrem destrukce – v tom nejušlechtilejším slova smyslu Jsme jedno a totéž. není mezi námi rozdílů, není protikladů.

Poslední den Fráňova pozemského života, odpoledne 13.ledna 1961, držel ji pevně za ruku (Aničky Fárové, která se o Drtikola staral po smrti manželky). Cítila, jak z jeho dlaní sálá teplo až do poslední chvíle, i když hřbet ruky ruky již byl úplně ledový. Měla zavřené oči. Pojednou uviděla vyšlehnout z ruky bílé světlo jako plamen, asi šest cm široký, do výše asi půl metru. Současně se ozval krásný radostný zpěv, jakoby andělský sbor. Dvakrát slyšela Aleluja, ostatním slovům nerozuměla. Domnívá se, že zachytila slavné přivítání osvíceného ducha na onom břehu, v jeho pravém a již trvalém domově.

Poslední vůle Františka Drtikola: „Jinak hleďte co nejdříve na moji formu zapomenout, ale nezapomeňte, co jsem vás všechny učil. Slova, která jsem mluvil, ať ve vás obživnou. Jinak mě nikde nehledejte – jsem všude – také tedy ve vás – v Učení.

O BOHU
V přítomnosti boží je i myšlenka na Boha hříchem.

Mám-li Boha v sobě přestává žádost.

Božskou vlastnost, sílu, kterou chce Bůh námi projevit, musíme si najít ve svém nitru – pokorou a odevzdaností , láskou, vyprazdňováním nitra od žádosti a naší vůle a mlčením. Pak najdeme Boha.

Připoutanost na lidských slovech o Bohu je brzda. Musí se jít za slova – ducha těch slov pochopit, prožít.

Bytí bez vlastností, bez sil, ryzí Bytí je Kristus.

Člověk se musí stát slovem božím. Slovo musí nastoupit místo nás.

Bůh je stav – Bůh je Život, je žití je činorodost.

Myslí-li Bůh, uvědomuje Sama Sebe a tím tvoří.

Vše co vydáváte, ať je to dech, slovo, myšlenka, podání ruky, plivnutí, energie, kouř, kakání, čurání – musí být prosycenou božským vědomím. Musíme se stát průchodem Božství.

Stanovisko Boží: Jen ten, kdo Mne plně chápe a tak rovněž žije, ten žije rovněž ve Mně. Jinak žiju jen Já v něm.

Bůh je stav, Život. Není žádnou formou. Božství rovněž, ale nejvyšší.

Boha není možno poznat, Bůh se musí žít.

Za vším je touha po Bohu.

Naprosto sebe zapomenout je jediná cesta, jak splynout s Ním. Snažíme-li se Ho nějak uchopit, uniká nám. Až když ho přestaneme uchopovat a „zvrátíme“ se do něho, splyneme s Ním.

Zevní člověk nikdy nepozná Boha,  pouze Bůh Sám může v člověku Sama Sebe prožívat, vytvoří li Mu člověk předpoklady.

Kombinace horování pro duchovno a setrvávání ve světské orientaci celé osobnosti jsou vždy základem fanatismu.

Za určitý prubířský kámen vnitřní šlechetnosti jedince považoval vztah ke zvířatům. Laskavost k nim nepřináší žádné hmotné výhody, necitelnost není bezbranným tvorem trestána, a proto se k ním lidé projevují podle toho, jací skutečně jsou.

O KLIDU VNITŘNÍMV Klidu je vše obsaženo.

Ke všem dějům, které nás potkají, má člověk vždy zachovávat odstup, klid, mezeru mezi svým já a dějem. Tím se naučí správně vše hodnotit a pozná pomíjejícnost všech jevů. Jeho duše zůstane čistá Pak musí i hmota jaksi říct, že to pochopila a musí být vděčná, děkovat za to.

Člověk se nesmí ztotožňovat s tělem, ale s duchem a to stále, při všech možných a nemožných situacích vlastního života.

Rozpouštět lidské vědomí a nahrazovat božským.

Když myslím, že nic nemyslím, tak myslím na to, jestli nic nemyslím. Vzdát se toho, žít ne-myšlením.

Myslíte, že duch je stojatá louže, kterou možno zkalit holí?

Pokud pociťujeme na sobě účinek dobra a zla, potud trvá sobectví, osobnost, já. Reagujeme na to spokojeností nebo nespokojeností. To je ale dvojnost. Stejnoměrně vše přijímat, poctu jako hanu a zůstat ve svém středu.

Cvičení klidu v celém těle: položíme se rovně, paže podél těla. Kontrolujeme od palce nohy až po víčka a rty, není-li někde nějaké sebemenší napětí. Dáváme tělu vědomí klidu tím, že tento klid cítíme v každé jeho části: ve svalech a ve vnitřnostech, v morku i mozku. Musíme cítit jak všechno spočívá klidně a uvolněně. Nejdůležitější je mozek. Až budete cítit mozek v lebce tak volný, jakoby svou vahou těžce spočíval v lebeční kosti, pak jste dosáhli stavu, kdy si mozek skutečně odpočine. Když jsme se tak úpně zklidnili a uvolnili a tělo vypadá jako mrtvé, tu jsme získali nejpříznivější podmínku pro koncentraci, protože už nám tělo vůbec nepřekáží.

KONTROLA SAMA SEBE

Musí se poznat, co je uvědomovací proces nebo proud vědomí a co je čisté Vědomí. Čisté Vědomí je kosmické Vědomí. z kterého vyvěrají všechny projevené síly.

Když mne v Tichu něco napadlo, mám poslechnout, je to pro mne určité poznání.

Učit se stále, při každé příležitosti, kterými je náš život naplněn, vzdávat se sama sebe, vzdávat se pocitů, představ, chtění, žádání si atd., až konečně – vzdávat se i vzdávání.

Bdění nad bděním, tj. pozorování bdění. Bdění se pak stane zcela normálním stavem. Zpočátku ne, ale později se nato jen díváš – je to klid, ale není to letargie. Pozoruj, jak to bdění vypadá – je ostré, jasné, je to základ. Jsi jako paír – čirý, jasný.

O kontrole dýchání: cvičíme-li vědomé dýchání, dýchání s bdělostí, pozorujeme, co se při tom děje. Přejde-li nějaká idea, zachyťme ji, řiďme se jí, je pro nás. Vědomým dýcháním se probouzejí vnitřní smysly. Získáváme vhled do věcí a tento vhled se stálým cvičením prohlubuje a pročišťuje. Upněte pozornost na to, co je s tímto dýchání spojeno, tím se také ostatní myšlenky ztrácejí, samy sebou zanikají. Pak přestanete pozorovat i dech, zůstanete klidnými. Kdo nemá dost víry, ať zabarví dech vírou. Co komu chybí, to nechť použije při vědomém dýchání. Jsem tím, co myslím, co vyzařuji. Dech musí splývat s vědomím, například zdraví, klidu, zdraví, moudrosti, odpoutání apod.

Zkusme cvičení: celé tělo prociťovat, celé tělo neprociťovat, odvádět zvolna pozornost od těla k duchu. Jít stále k jemnějším pocitům, např. prostor, pak nekonečný prostor, pak jak to, že mám ještě nekonečný prostor apod.

Naslouchat v klidu a myšlenky, které v tomto klidu vyvstanou, jsou jen pro mne a mám je uposlechnout za všech okolností, i kdyby se rozum zdráhal sebevíce a kritizoval zdánlivou nesmyslnost.

Je třeba se občas podívat na své připoutanosti.

Nerozvažovat, nerozčleňovat, vědomí nechávat v přirozeném stavu – bez myšlenek. Je bez vztahu.

O NEPŘIPOUTANOSTI

Sobectví trvá, pokud pociťujeme účinky dobra a zla. Reagujeme spokojeností nebo nespokojeností.

Spalovací proces: klidný rytmus. Pozorovat dech. Co vše dýchá? Plíce, pupek, ledviny, játra atd. – celé tělo. Pak: jsem odpoután? Čeho všeho se ještě mohu vzdát? Milé věci? Osoby? Nějaké vlastnosti? Pozorovat vše v sobě. Málokdo si toho všimne: Nirvány nepřibyde ani neubude, když do Ní vstoupím nebo odstoupím, protože zde všude stále je, ne že teprv bude.

Když tě něco nutká to a to udělat, vždycky se podívat, zdali to není z osobnosti. Správné stanovisko, ne že já budu uspokojen, nýbrž ten, koho se to týká. Dělám-li něco z osobnosti, není z toho trvalé uspokojení.

Já nic nechci, to je moje poslední chtění. Vím, že nic nechci, tato vědomost je můj poslední majetek. A toho majetku nutno se vzdát.

Člověk, který žije jen sobě a k svému vývinu a dosáhne HO, není hotov, musí přijít znovu. Jen ten nemusí přijít, kdo se úplně rozdá.

Namísto, aby si hleděli takzvaní mystikové spojení s Božstvím, pozorují tělo, pocity a představy, ztotožňují se s nimi, hrají si s nimi, nacházejí v nich uspokojení. To pak považují za víc, za pravé poznání, než poznání božského Klidu, božského Nic. Jsou to pravé závody a dělání rekordů ve stavech, v zážitcích.

Vzdát se vzdávání.

V analýze o odpoutanosti a připoutanosti se přijde k tomu, že jsem odpoután od připoutanosti a tím jsem připoutan k odpoutanosti.

Dělám-li něco, jsem příčinou, ale nestarám se o účinek.

KONCENTRACE A CVIČENÍ

Jak usednete do koncentrace, tak to první, jak nadechnete, ten první nápor dovnitř, to je to pravé. Uvědomit si to a ztotožnit se s tím. To musí být při koncentraci člověk na sebe ras.

Hlavně nalézt si čas a zapřáhnout se do toho.

Stavět se na stanovisko dávajícího. Nabrat z nitra a vydechnout ven. Stát na stanovisku – vše mám. Pozorovat čakram, co vše má na starosti, co dělá. Ale stále: pozorovat, pozorovat, pozorovat. Klidně, ne s chtěním. Je to, je to, ty věci jsou tady. Tak i vevnitř. Tak získá vhled. V těch okamžicích, kdy se „nic“ neděje, se právě děje nejvíc.

Když se čakram prodýchá rozzáří se. Když se dále rozšiřuje, tak ves tředu není pak nic. Prázdnota a kolem dále je Světlo.

Co je v jednom čakramu obsaženo dát všem.

Stavy se zažívají, aby se z nich vycházelo. Když vylezu výše, tak odtud opět vycházím a nesestoupím zpět. Co v koncentraci dosáhnu, to používám celý den. Tím se dělají pokroky.

Když si chci doopravdy odpočinout, tak ne spánek, ale koncentraci. Vlezu si do svého přirozeného stavu a odpočinu si.

Nečekat na výsledek, pouze to dělat. To je vše.Tím čekáním to dávám do času a prostoru. To ne.

Stanovisko: ja to mám a pouze odstraňuji překážky. Je to vše iluze. Když chci jít na Václavské náměstí, již tam vlastně jsem. Když myslím na Boha, ihned se zjevuje.

Žádnou cestou neputovat. Různé činnosti: umění, filosofie – nejvyšší filosofií jest držet hubu.

Když začnu koncentraci: mám nějaký pocit? A odbourat to. Uvědomit si, že jsem mrtev. Zkrátka nemyslet, potlačit myslící princip na minimum v denním životě. To denní myšlení ano, ale jen v pojmech, ne slovně. To je pak ohromný odpočinek.

Soustředím se v čakramu, nejdřív teplo nebo vibrace, pak zjemňování a až tam ve středu není nic, pak je to to pravé. Čakramy pořádně prodýchat, ne jen pošimrat, to se pak člověk stane podrážděným (třeba pohlavně, když cvičí dole, nebo vše rozkochaně miluje, když cvičí v srdci atd.) Nechtít to teplo, nechtít nic. To jen smysly si chtějí hrát. Moudrostí prodýchat čakramy. Když se jednu nebo dvě hodiny cvičí, dýchá, zdola nebo ze středu, pak se musí z člověka lít pot. Vše nečisté jde z těla.

Sebeanalýza: proč to vzniklo, když při koncentraci mi tam něco vlezlo: jít zpět potom a co a jaké podmínky jsem tomu dal, že vzniklo to a ono.  A pak myslím an cokoliv – a hned na to si dám tytéž podmímky a ono „totéž“ co prve se musí objevit. To je zákonitost. Musím přitom konečně poznat, jak  jsem vznikl, od minulé smrti, od čirého Světla, jak jsem sestupoval dolů.

Příklad: sedím „nahoře“ a je mi dobře v soustředění a najednou se přistihnu, že myslím, co bude zítra k obědu: bude svíčková, hm, sakra, to bude! – To je tím, že jsem se svezl s tím paprskem, jenž se dotkne čakramu v pupku, a tak vznikla chuť.

Při koncentraci musí být jen muž a žena. Ten bod je ta žena (úplně pasivní, otevřená), a muž je ten vhled do toho. A žádné pochybnosti, čekání, chtění výsledků, domýšlení apod.

Když něco slyším nebo čtu, tak to zkusit, ale opravdu zkusit a ne jen napůl, jo, možná že má pravdu, ale…  – bez pochybností.

To dýchání je stále jemnější, až zbude jen to zaostřené, klidné vědomí a z toho se stále vychází. A tím zaostřeným klidným vědomím projít pak celé tělo a tu se objeví mnoho věcí. Pak zhodnocení čakramů: když se něco ukáže třeba v hořejším čakramu sahasraře, pak je to již z vysoké úrovně, tož to pak přeneseme dolů, třeba do pupku a tím jej zhodnotíme. Tak se to dělá se všemi středisky, až již není co zhodnocovat. Nakonec se i to dýchání opustí a zbude jen udržování čistého Vědomí.

Pupeční čakram jest: peníze, jídlo, ženy. Tam je středisko osobnosti, co chci mít pro svou osobu. Je to sehrané: aby se člověk najedl, musí mít peníze a pak ještě nějakou tu šťabajznu…

Proč vlastně cvičíme? Ne abychom si pocbičili a pak toho nechali a slezli zpět, ale abychom na dosaženém stupni zůstali po celý den, z něho vycházeli a dále pokračovali. Ty TO máš, právě TEĎ, jako o tom mluvíme, TO máš.

Buddha říkal: – Považuji den za den a noc za noc. Nic víc. Nechat to tedy klidně plynout – a ne já musím zítra tam a tam…Klid se nesmí chtít, musí se jím být.

Čakramy: když se v nich končí cvičení, vyprázdnit se, vzdát se toho, obětovat to Bohu. Vyfouknout to horem ven a ne to tam ládovat a nechat to tam, to se to zacpe a nemůže pak dál. Obrátit smysly dovnitř a být Sám v Sobě. Spolknout všechny smysly jako jedno sousto.

Kotníky – víra, vědomí. Kolena – naděje, jistota. Pohlaví – láska k životu. Pupek – plnost života. Srdce – soucítění. Hrdlo – slovo. Hlava – moudrost, klid.

Probudit slabý čakram lze pomocí písmen, jež silněji působí, hlavně po procvičení krku. Při vdechu O U M – ženský prvkem, při výdechu I A E – mužský prvek. POručit si v čakramu, musí tam být teplo, musí tam být světlo, a je. Buddha kladl důraz na ty překážky a pouta: jestlipak jsou v těch čakramech chtíč, zášti, malátnost, nekllid, pochybovačnosti, nenávist, nevědomost? Tyto neřády tam nesmějí být, to je neposkvrněné početí.

Každý čakram má nějakou překážku. Jak se začne v nich pracovat, tj. upře se do nich vědomí, chce žít každý z nich svým vlastním životem a chce být samostatný. Žádost – chce aby se stále jen jí zabývalo. Nenávist – jsou vzájemně na štíru. Nevědomost – není tam jednota. Malátnost, neklid – všude se vyskytují. Pochybovačnost – on ten čakram sám spekuluje. To produchovněni všech čakramů je Mlčení Všechny jsou zticha. To je jednota.

Před koncentrací prohlédnout panáka, zda v něm není něco ze světa, z osobnost, nějaké chtění, či představy. Když něco zažiji, tak druhy den sit o dát znovu, vždyť je to tyjátr – já sám si dělám podmínky. Vyločil jsem vše ostatní dal jsem si toto: hledám čakram: již je, teplo v něm: již je, světlo v něm: již je. Bdění zapustit do všech čakramů. To se to pak jinak cvičí.

V každém čakramu pak mít tu lehkost, volnost. Pocit těla se úplně zapomene.

Když cvičím čakram, nesmím mít ani nejmenší dojem že to dělám v těle. To je to prohloubení koncentrace, jak se do toho zabere.

Podklad všech čakramů je úpně stejný: O – matka, I – otec, A – syn. Opravdově do sebe zapuštěno, musí poznat v každém čakramu to spojování. Syn: „Já a Otec jedno jsme“.Co je vdech a výdech? Spojování. Až si uvědomíme oba prvky v sobě, pak to jde. Když se něco děla, musí být  k tomu dva: muž a žena. Konečně i při výrobě: hmota a ten, kdo děla. Jak začíná projev, hned je dvojnost.

Klidná mysl nalezne rychleji správné řešení, než mysl roztěkaná, neurotická.

Když se zakotví v nejvyšším čakramu, splyne se v jedno. Není rozdílu mezi hmotou jemnější a hrubší. Vidí se jen to zrcadlení. tedy protože je samsára, ke též nirvána.Nenčinit rozdílu mezi čakramy, ani mezi mužem a ženou. Steré mysterium: Bůh obětoval svého Syna. A co dělá muž? Vylévá část svého já do ženy  – prostoru. Když se dívá z nirvány (slovy to bohužel nelze jinak objasnit), vidí stejnoměrné světlo. teprve když se specifikuje na jeden paprsek, tak se vidí, že on proniká a nakonec se stává Slovem – Tělem.

O nenávisti: kdo je zakotven nahoře a nenáviděl by,pronikl by nenávistí celý vesmír, všechny sféry. Obyčejný člověk, protože je omezen jen na tuto sféru, proniká nenávistí jen tuto sféru. Proto je nutná odpovědnost za myšlenky. Kdo proniká nahoru a nenávidí, zasévá tam nenávist, a až se tam dostane, klepne ho tam někdo přes prsty,a ni neví jak. to je pokušení černé magie, dělají-li se cvičení bez sebeočisty.

Rozdat si přes den: „Kde není přicházení ani odcházení.“ Čisté vědomí se nejdříve děla. I to je iluze. Pak se tázat: kde je to, co není přicházení, ani odcházení?

To musí otřást celou kostrou. Maso je snadné. Až do morku je třeba se dostat. Představit si sebe jako kostru a cvičit v ní, jen v ní. Honit dech v kostech. V nich je nejtužší zlo. Počínáme zdola. Klouby – střediska – jsou důležité.

Nejtišší forma mlčení je nazírání, dívání se. Pak přijde už než Jest – Já Jsem. Napřed je dívání, pak myšlenka, pak slovo, pak forma – a od formy zas nahoru. Věčné prolínání – věčná tvorba – věčné rození. Proto zničit form, slovo, myšlenku a stát se divákem. A zničí-li se divák, pak je „Já jsem…“

Žít v Něm, žít koncentrací.

Koncentrace na Boha neb na Božství je rozdvojením. Správná koncentrace je Život, žít Bohem, vědomě žít Bohem.

Když vidíte světlo, to velké světlo, to není to pravé. To je dvojnost. Teprve když vidíte stejnoměrný jas, takový přísvit, kterým je vše ozářeno, beze stínu, to je to pravé. Poznáváte nakonec, že vy jste sami tím svědkem, které vše osvětluje.

Vyškrábat se na vrchol ještě jde, ale udržet se na něm, to už je horší. Oslní nás to a protože jsem příliš zvyklí na pocitový život, radujeme se z toho a s touto radostí se ztotožňujeme a tím sjíždíme do vnějšně pocitového světa a necháme strhnout do starých kolejí. Když radost od nás odstoupí, ať už jakýmkoliv způsobem – buď nárazem vnějších okolností nebo vzpomínkou na tu pravou krásu naprosté Čistoty, kterou jsme tak opravdově zažili – zmocní se nás smutek, neklid, nová touha tam přijít. Nastává nová tužba vyšplhat se znovu nahoru a hledět to vydržet delší dobu. Hledáme pak příčinu ve vnějších okolnostech, že jsme To ztratili, namísto co jsme měli ostrým vhledem pozorovat, že jsme to my sami zavinili, protože jsme to měli klidně přijmout. Prostě jsem Tím. Jak radost, tak smutek jsou v takovém případě stejnou překážkou.

Když člověk mlčí, žije Slovo.

Mlčení: tělem, jazykem, myšlenkami, představami, pocity, bytím, vědomím, nakonec mlčení Mlčením. To je  – stanu se sám Mlčením.

Samadhi je vytžení, přenesení vědomí do nějakého vyššího stavu, vyšší úrovně, do nebe. Nirvána je – kam bych šel? Do jakého stavu?

Když se koncentrujete na čakramy, rozšiřujte se a zapomeňte na svou formu. Rozšíření čakramu do koule.

Nesprávná koncentace vzrušuje, neuklidňuje. Správná koncentrace je uklidnění.

Koncentrace je odpočinití od sebe sama.

Koncentrační cvičení: v kotnících víra, v kolenech naděje, v pohlaví láska.

O postupu při cvičení v čakramech: když například dosáhneme určité čistoty vědomí, dáme si tam bezmezný prostor. Tím i zároveň dáváme i bezmezné vědomí. Pak si uvědomíme sféru ničeho. Ale i to je ještě citová věc, je to činnost. Pak se toho tedy musíme vzdát. To se cvičí ve všech čakramech.
Pokud si ponecháváme ještě sebepatrnější vnímání, jsme stále ještě osbností. Musíme se naučit přestat být jakýmkoliv způsobem činnými. Probuzením, čili oživením čakramů, se probudí také síly, které jsou v nich zatajeny. Tyto síly se musí poznat, získat do nich vhled, pak musí být převedeny do vyšší úrovně, přetvořeny. Také se probouzí jejich karmické působení – to jsou všecky vzpomínky člověka na minule reinkarnace. není to jen dnešní člověk, ale celá ohromná minulost, na kterou se duše rozpomíná. Probouzí se mnohé pudy a síly, ale ty člověk musí klidně přemáhat, když ví, odkud přicházejí a proč.

Při koncentaci si musíme uvědomit, že kažé vidění, světla a podobně je činnost. Já se mohu dívat a být činným, ale mohu se dívat, a niž bych bylčinným a přece vidím. To je důležité poznat. nakonec si řeknu: Co z toho vlastně mám, když se na to dívám? A tak dávám tomu všemu zaniknout.

Vědomé dýchání: Zkuste dýchat ze srdečního čakramu pomalu, milimetr za milimetrem vést dech do čakramu krčního, pak zastavit dech – a opět pomalu ho vést zpět. Po celou dobu sledovat, aby se vědomí ani  na chvíli neuchýlilo. Zprvu stačí jen tři dechy. Představte si přitom, ajko by píst táhl vodu v  rource nahoru a pak ji zpět zase vytlačoval. Udělat to několikrát, dojde se ke krásným poznatkům.

Cvičíme-li vědomé dýchání v čakramech, musíme dojít k určitému poznání, co který čakram znamená, jaké má vlastnosti a co vyzařuje.  Jakmile některý čakram září jasně, nezačínáme vždy z novu a znovu od začátku, ale při následujícím cvičení začneme s onou září a pozorojume, co se s ní stane, co se nám zjeví. Pak nastává pravé poznání, co jednotlivý čakram znamená a poznáváme také své vlastní připoutanosti.

Na co je třeba dávat při vkoncentraci pozor: koncentruji-li se na dech (vdechování a vydechování), mám dobře pozorovat, zůstává-li mé vědomí čisté, nevloudila-li se mezitím nějaká myšlenka nebo pocit strachu, starosti, zlosti, nevole a podobně, neboť pak se dech zbarvuje těmito duševními silami a já tyto síly vydechuji kolem sebe a ruším popřípadě to, co jsem předtím dobrého zasel. Když tedy toto při stálém bdění pozoruji, přeruším koncentraci, dýchám chvíli hluboce s plným vědomím klidu a pak zase pokračuji.

Když cvičíme v čakramu oživení, projeví se to světlem, tepem nebo jinýmipocity. je-li například výsledkem prvních cvičení světelný bod určité velikosti, začínáme následujícím dnem představou bodu té velkosti, jak se nám to předtím projevilo. Kdybychom zařínali vždycky od začátku, mohli bychom tak začínat do nekonečna a nikam bychom nedošli.
Toto prosvěcování se děje dechem, dýcháme prostě čakramem. Když je čakram zapálen a září čistým, bílým světlem, není už nic jiného zapotřebí, než „upřít na něho svůj vlastní zrak“.

Když dáváte pozor, zdali se dobře koncentrujete, nastává rozdvojení. Ponořit se přímo, nic nevidět,nic neslyšet. Je dobře poznat, na co člověk během dne myslí. každou hloupost  si člověk může vzít za předmět koncentrace. Tím se cvičí upnout pozornost na jediný předmět a to je důležité, umět to vůbec, jít za tím, sledovat,co se v člověku odehrává, proč je, co teď cítím,proč cítím ono.

O vidění barev a světel: pokud máte při koncentraci ještě tělesné pocity, vidíte také barvy tohoto světla, tj. vidíte barvy a světlo syté (žluté, červené, modré, zelené atd.) Pozorujeme například červené světlo, které se nám zjevilo. Čím více se nám daří zbavovat se svých tělesných pocitů, tím více se vsětlo proměňuje. Uprostřed ve svém jádru jako by s propadlo, počne pak zářit jiným, jemnějším, čirejším světlem, které má už na okraji jenom červenou barvu. Ta se pak zvolna ztrácí v novém světle, až úplně zaniká. Při dokonalé koncentraci stává se pak člověk sám tímto světlem. Zaniká v něm.

I při docela obyčejné práci můžeme dosáhnout bdění a vhledu. Vezmeme-li za předmět soustředění klid,podrobíme jej rozboru. Klid je ustání činnosti, klid si nedovedeme představit bez činnosti – protivy. Je snadné přijít na tuto odvislost pojmů, ale je těžké se osvobodit od těchto pojmů. V tom pravém Klidu není žádného pojmu klidu a činnosti. Beru-li věci jako přeměty soustředění, jsou příliš hrubé. Je nutno stát se silou klidu, ale je tu ještě něco. Je ještě Něco nad tím, kde žádných sil není. První dharma je zvlastnění nirvány, zrcadlení nirvány. Můj čin je zrcadlením mého vědomí. Nirvána chce vidět, vědomí se zrcadlí vědomím a jsme zase v kole. Dokud něco vidím, stav mého vědomí je dvojnost. Uvidím-li ale čirost, to je to pravé. Při umírání nemůže nastat žádná změna, prostorová ani časová. Soustřeďuji-li se na světlo mezi obočím, nikoli na to, že se soustřeďuji, zůstává jen světlo. Když už nic jiného nevidím, objeví se světla dvě. To je ida a pingala. Při koncentraci na jedne bod je tu klid i činnost, ale ještě Něco, co se naprosto nemění – tichý Pozorovatel.

Při koncentraci je dobré jít jaksi dozadu, stahovat se do pozadí.

Máš zážitek. Přejde. Zlobíš se, že přešel. Pak se zlobíš, že se zlobíš. Pak se zlobíš, že se zlobíš na to, že se zlobíš, že zážitek přešel. Tak to jde do nekonečna. To je všechno švindl. To je Teď. Musíte na to jít vědecky.

Každý den to stejně nejde. nechtějte to. Jste zas dál a zas jinak to musíte poznat.

Člověk vůbec často přistupuje ke koncentraci podivně. Říká si: tak teď se budu koncentrovat, to bude krásné.  A podobně. Z takové koncentrace obyčejně ni není. Jsou ovšem koncentrace takové, že vůbec nepozorujete, že dýcháte či že člověka něco vyrušuje. Zkuste to, abyste nevyšli vůbec z koncentrace. Dostával jsem vždy kašel a vyschlo mi v krku. Uděla jsem to tak: když to začalo šimrat, zkusil jsem zakašlat, aniž bych přestal v koncentraci (sklouzl dolů). Tak je to třeba dělat v tom denním životě. Na počátku je to křečovité a pak to jde stále lépe, jakoby samo sebou.

Když něco chci vidět, tak to vidím. Když to chci vidět v jiné sféře, dívám se na to jinýma očima. Dívám-li se na to tak, jak věci ve skutečnosti jsou, nevidím nic.

O VNITŘNÍM DÝCHÁNÍ

Prodýchání, oživení, produchovnění čakramů dechem. Vnitřně dýchat znamená udržovat dech i vědomí v tom místě, které chceme oživit – odkud dýcháme. Vdechuji a vydechuji z nitra na všechny strany kolem sebe v kouli, nikoli plošně. O proud vzduchu vedený nosem při vdechnutí a vydechnutí se vůbec nestarám. Při výdechu pozorujte, kam až dech dosáhne. Při dalším nadýchnutí, vycházíme pak již z toho bodu, kam dech dech při posledním výdechu došel atd., takže se kruh vdechů a výdechů zvětšuje (v kouli). Sledujte stále vědomě dech a pozorujte, jak se rozšiřuje. když se při tom některý čakram probudí, zažijete určitý pocit (štěstí, klid, blaženost). Pak máme vědomě tento pocit rozšířit do všech čakramů. Tím způsobem je produchovním všechny najednou a usnadním si pokrok.

Dýchací cvičení

Začínáme dýchat v srdečním čakramu, až se „rozhoří“, oživí. Vznikne tím rotační pohyb. Pak se z toho centra nadýchneme a takto oživený dech s výdechem, obloukem doprava, vedeme do čakramu pupečního. Tam se „usadí“, upevní. Při novém vdechu se začíná v pupku a v nádechu se vede proud obloukem do levé strany a zpět do srdečního centra. Tím nastává jakýsi rotační dech.

Začíná se pupečním centrem, nadýchnutím se dech vede doleva, do krčního centra, a tam se „usadí“, upevní, a výdechem doprava se vede zpět k pupku. Pak se dýcha rotačním dechem, až se krční lotos rozzáří. Pak konečně výdech obloukem doprava a zakotví se v pohlavním centru.

Nadýchneme se v pohlavním centru a vedeme dech doleva do centra čelního, mezi obočí a výdechem doprava obloukem zpět do centra pohlavního. Dále rotační dech, až se rozhoří pohlavní lotos, a pak se výdechem spočine v lotosu na konci páteře.

Pak se opět začíná nádechem z konce páteře, dech se vede obloukem doleva, do temene hlavy, a výdechem obloukem doprava zase zpět na konec páteře.

Tato cvičení můžeme provádět  nejdříve zleva doprava nádech, zprava doleva výdech nebo nadýchneme doprava a výdechem doleva nebo kruhy zezadu dopředu.