Chtela jsem se te zeptat jeste co se tyka dusi po smrti tela. ted jsem cetla v jedne lasenicove knizce kde rika, ze neexistuje reinkarnace individualni duse prumerneho cloveka, ale ze se jeho duse spoji po smrti tela s dusi kosmickou, kde se vsak rozdeli na casti takze uz netvori jeden celek, cimz take zaroven dochazi ke kolektivni reintegraci (tj. postupnemu spaseni vsech dusi) tim dale lasenic tvrdi, ze vlastne neexistuji individualni minule zivoty, ale ze kazdy – ci kazda duse- obsahuje ulomky ze vsech minulych dusi – ci jejich zivotu. Dale rika, ze sice existuje take nesmrtelna individualni duse, ale ze tato nesmrtelnost musi byt vytvorena uz za zivota, kdy se stane opravdovym obrazem bozi bez moznosti rozplynuti se v kosmicke dusi. (cimz vsak take chapu ze pak by se uz nemela takova duse duvod reinkarnovat, protoze po spojeni s duchem se zbavuje sve karmy, nebo k tomu je zapotrebi vic nez „jen“ spojeni s duchem? )

Otazka pro tebe, jestli souhlasis s tim, co rika lasenic, jak je tedy mozne někteří mohou videt individualni minule zivoty nasich dusi kdyz podle lasenica zadne nejsou? A pokud si dobre pamatuji, tak ty jsi nekolikrat mluvil o minulych zivotech i tech mladych a nevyvinutych dusi, kteri by podle lasenica jeste nebyly schopni zajistit si nesmrtelnost a individualitu sve duse, takze asi mas jinou koncepci posmrtneho vyvoje duse?

Nevyvinuté bytosti mají pouze živočišnou duši – nefeš, tvoří souhrnně davovou – kolektivní karmu, ze které nevybočují.

Lze zjistit z jakých odrazů minulých činů pochází karman, který je ovlivňuje, ale tento neobsahuje nic důležitého, výjimečného – tj. to čím prošli je nijak nevylučuje z kolektivní duše. Mají nízký stupeň individuality, ale žádná z nich není výslednicí všech ostatních stejným dílem. Nějakým vývojem prochází, ale ten není příliš významný, dokud v sobě nenaleznou skutečnou individualitu, což je často spojeno s naplněním některého vyššího stupně zasvěcení. Moje koncepce (ovlivněná více východním systémem) se od Lasenicovy neodlišuje, pouze L. zdůrazňuje jinou část.

Po spojení s Duchem se Duše karmy nezbavuje. Naopak dochází k sebeuvědomnění se a rozvoji individuality – toho co činí člověka obrazem boha. Rozvijí se tak nové úrovně duše a k nim příslušející nové úrovně karmanu - ruach a nešemá. Tyto jsou vždy jedinečné. Je to nová etapa ve vývoji bytosti, kdy z neforemného balvanu začne vznikat jeden z kvádrů tvořících chrám stvoření. Lidstvo je tak obrazem božím jako nevědomý kolektiv, jako každá z probuzených duší individuálně a jako společenství probuzených. Pojem individuální duše je zde ovšem trochu zavádějící, protože při probuzení není zažíván pocit individuality(ve smyslu vlastního ega) , ale pocit sounáležitosti s podstatou a příčinnými silami stvoření. Samotná lidská bytost zde vystupuje jako projev – obraz – demonstrace těchto sil.

Zmíněné probuzení nemusí být okamžitým procesem, ale má několik fází, přičemž se ukazuje, že před jeho dovršení existuje jedinečný individuální karman , ale teprve jeho dovršení (sestup nešemá) proměňuje individuální bytost natolik, že neupadá zpět do kolektivní roviny. Tento případ lze poměrně dosti často pozorovat u lidí „tažených“ jakousi silou k esoterice.

Tak jako i reálném životě člověka ovlivňují nepřímo poznávané zkušenosti (např čtené, slyšené od lidí) obdobně je duše ovlivněna souvisejícími osudy při reinkarnaci. Proto lze vysledovat hromadné přemisťování se určitých národních skupin v případě vzniku hromadné představy, že někde bude ráj na zemi – toho důkazem je mohutná expanse neevropských duší do Evropy a naopak částečně patrný proud evropanů přelévající se do JV Asie v domnění nalezení klidného útočiště. V tradičním modelu se silnými vazbami k rodné zemi nevyvinuté duše cirkulovaly pouze po území určitého národa a vytvářeli tak jeho kolektivní egregor.

Přebíraných vlivů nejsou ovšem ušetřeny ani duše probuzené, avšak platí zde poněkud jiné zákonitosti: většina tibetských tulku se po zničení Tibetu číňany přesunula do západní civilizace, aby mohla naplňovat své poslání. Probuzení hledají pro svou činnost vhodné místo, kde se nachází lidé schopní naslouchat a mající na to čas – tedy aspoň se zabezpečením existenčního minima.