K Magii:

(text zhruba z roku 2003?) Dal jsem si 50 dní „dovolenou“ od sítě a serveru, nyní opět začnu něco vytvářet. Prvně vyřídím nahromaděnou korespondenci:

K článku Jindřicha Kallwacha

kursivou statě z komentovaného komentáře:

V části týkající se magických drog se totiž uvádějí nesmyslně vysoké denní dávky tak nebezpečných rostlin, jako je durman nebo blín. A to prosím u durmanu 0,5 g a u blínu dokonce neuvěřitelný 1 g! Z celkově zmateného pojetí knihy však čtenář těžko pozná, kde a jak tyto drogy použít.

Předpokládám že se jedná o použití v nějaké vykuřovací směsi, kde by to mohlo být možné, ale rozhodně kuřidla z těchto směsí nedoporučuji.


Dále jsou tu také zmiňovány tzv. „magic mushrooms“ – houby lysohlávky. Zde dávkování chybí úplně (!) a dozvíte se tu pouze, že tyto houby slouží k nahlížení do astrálu (o čemž by se dalo m. j. dlouze polemizovat).

K tomu je lze skutečně použít, není to však rozhodně jediný prostředek. Dávkování u hub je dost problém pro značně proměnný obsah látek.


„Autorovi“ by pak totiž mohl hrozit dosti nepříjemný soudní proces.

Myslím, že nejsou na seznamu drog a omamných látek, takže by stíhání bylo dost těžké.


Stejný duch se nese i v oddílu pojednávajícím o sexuální magii………..

Crowleyova praxe je velmi pochybného charakteru – v tom zcela souhlasím.


V jedné z kapitol nás také kompilátor obšírně utumlovává bahnem kabaly a mentorsky zdvihá prst nad její případnou neznalostí. Proti židovské magii nemám zhola nic, pro potřeby českých adeptů ji však pokládám za zcela nepotřebnou, ba dokonce nevhodnou. Myslím si, že evropskému truhláři ke zhotovení kvalitního stolu postačí dubové dřevo a nemusí proto nikterak biflovat znalosti o cedrech libánských. Český adept magie, naletivší pověře o nezbytnosti tohoto učení, může nadlouho zabřednout v tomto marastu než prohlédne, že mu byl na Cestě vlastně překážkou. Abyste uměli řídit automobil značky Honda, nemusíte umět japonsky, spíše je pro provoz důležité vědět, kam se lije benzín, voda a olej.

Spíše bych konstatoval, že jako je k řízení automobilu přinejmenším vhodné vlastnit řidičský průkaz a mít příslušné znalosti, tak obdobně je vhodné získat tyto znalosti v oboru magie, je přitom méně důležité, na kterém automobilu (směru učení – tj. kabala,hermetismus, tantrismus…) je získáte. Kabala je poněkud vhodnější pro dostatek písemných pramenů, je ovšem vhodné rozlišovat mezi universálnějšími částmi učení a těmi upravujícími život pro konkrétní místo a dobu. Ostatně není výhradně „libanonského původu“, ale z velké části se formovala v Španělsku, Francii i střední Evropě.


Stejně tak i kapitola, kde se rozebírá správná volba času a místa podle vlivu planet, je zavádějící. Magik, spoléhající se spíše na intuici nebo, chcete-li, vnitřní hlas, si místo i čas k operaci určuje sám. Kompilátorem zde otištěné pokyny tedy chápu jako nemohoucnost zbavit se omylů svých vzorů. Kompilátor se tak stává věčným opisovačem opisovačů, spíše však opisovačem opisovačů od opisovačů. Za základní chybu adepta magie pokládám pověrčivost. Magik by se měl řídit hlavně vlastním rozumem (od toho jsme jej také od Boha dostali) a ne naletět všemu, co se kde píše.

Znám „magiky“ co před tím, než by něco udělali si spočtou, že správná konstalace bude až za 140 let a tak sorry, ale nejde to – tím úspěšně udržují svojí aureolu zasvěcenců aniž by cokoliv udělali. Stejně tak znám „magiky“ co díky své intuici páchají šílené akce v tu nejhorší dobu s příslušnými výsledky. Oba přístupy jsou extrémy a je nutné hledat vhodnou střední cestu. Neodrazoval bych proto od studia zákonitostí kosmických sil – věci se lépe podaří, když mohu využít příslušné proudy Síly než když je musím naopak překonávat.


„Jak zaplnit 20 stránek“ bych nazval kapitolu o pentagramovém a hexagramovém rituálu. Stačí totiž nasázet po dvou obrazcích na stránku a hned jste při psaní knihy o kus dál (pak se není co divit, že je tak tlustá). Ale k věci. Kompilátor nás zde svádí na zcestí komplikovaného ritualismu a klade tak vlastně formu nad obsah. Případný adept, který bude podle těchto návodů „čmárat“ ve vzduchu hůlkou do různých světových stran a pronášet při tom pro Čecha nesrozumitelné hebrejské hatlaniny, tak lehce zabředne do povrchního pózismu a hlavního účelu magické operace se nedobere. Díky šíření těchto bludů by tak magie mohla skončit stejně tragicky, jako třeba Ježíšovo učení – rozmělněná v povrchním obřadnictví, kde se původní podstata kamsi vytratila. Moc bych si přál (a zde si dovolím varovat), aby případný adept ritualismus neztotožňoval s magií. Prázdná forma a magická práce jsou diametrálně odlišné věci. Ritualismus může magikovi ze začátku napomáhat v imaginaci, později se však stává brzdou, která omezuje úhel pohledu na svět. Takových „zažraných“ klapek na očích (příp. růžových brýlí) se pak adept těžko zbavuje a je tragédií, kolik takto nachytaných badatelů v okultismu si je sebou neslo až do hrobu.

Přílišný ritualismus především zabraňuje v cestě k dosažení realizace vnitřní svobody – nemohu být svobodný, pokud k potřebné operaci napřed musím sehnat dvoustránkový seznam věcí a podstoupit 72 denní přípravu – ale opět platí, že trocha vzdělání neškodí. Vědět něco o konstrukci pentagramu a hexagramu není na škodu, zvláště pokud se čtenář zaměří na důvod, proč právě dotyčné inteligence jsou vzývány v příslušných rituálech. V případě poznání principů je pak rychlá imaginace kruhu (hexagramu,pentagramu) užitečnou pomůckou.


V dalším z oddílů kompilátor zavrhuje sugestivní působení talismanů a znovu zatvrzele vyzdvihuje ničím nezdůvodněné vlivy planet. Jak působení sugesce vyvrací nechám váženému čtenáři posoudit sám z kompilátorových vlastních slov, kde uvádí příhodu „z dob počátků své magické kariéry“ (ne to není překlep!!! skutečně je tam napsáno „magické kariéry“), kdy sám talisman použil k úspěšnému vyřešení jakési záležitosti: „Co však sugescí naprosto vysvětlit nelze, je fakt, že mi v průběhu cesty projevovali své sympatie i psi a děti, kteří se mi jinak spíše klidí z cesty, neboť zřejmě dovedou vycítit, že ani k jedněm ani k druhým nechovám žádnou zvláštní náklonnost“. Musím přiznat, že pod „sílou“ tohoto v kapitole jediného „argumentu“ jsem se skutečně „sesypal“!

Pro vliv sugesce mohu vytvořit cokoliv a nemusím postupovat podle daného postupu. Onen vliv planetárního kondensátoru je tím, co odlišuje odborně zhotovený talisman od dílka tvořeného pouze na základě uměleckého cítění.

Tu magickou kariéru bych chápal spíše jako svérázný humor autora.


Kdo by si však myslel, že je švandě konec, hluboce se mýlí. Stačí si přečíst stať o evokacích démonů (neboli po hermeticku transempirických entit). Kompilátor nás ani zde nenechá na pochybách, že již má v oboru něco za sebou a uvádí příklad, kterak „pracoval“ v omezeném prostoru před zdí a spatřil vizi metr vysokého černého kohouta. Nakonec se ale vysvětlení dočkáme – „…dokázal jsem jasně rozeznat každé pírko, přestože jsem pracoval bez brýlí“. K tomu dodávám, že nemusíte hledět do zdi, ale klidně stačí zavřít oči. A hlavně: krátkozrakost u vizí, ehm, …jaksi neexistuje.

Souhlas, navíc zde dělá z komára velblouda


Jediný autorský blok, který kompilátor knize věnuje, je tzv. invokace Keltů. Vzývání předchází autorovo varování o možných škodách na fyzickém a duševním zdraví experimentátorů při chybném provádění. No nedivím se, citace pana autora totiž například zní: „Ó ty mocný fluidcký hade, který ovíjíš Zemi! Ty univerzální činiteli a plastický prostředníku, jenž jsi tmelem tohoto světa. Ty kniho zapečetěná…“ nebo „Ó Bojové, dávní obyvatelé tohoto místa! Volám vás mocnými jmény vašich bohů a heroů: Ladhra, Bile, Mile CennCruach, Arawn, Beli, Pwyll, Lir, Elatha, Llyr, Bran, Dylan Eil Ton, Cichuil Cen Chos…“ Následuje dalších asi sedmdesát jmen, které si skutečně zapamatuje jen člověk s geniální pamětí, navíc nevím, kde autor tolik keltských bohů objevil. Na jednom místě je také vzýváno „při svatém Grálu“. Kompilátorovi zřejmě trochu unikla skutečnost, že v dobách kdy Josef Arimatejský zachycoval do tohoto poháru Kristovu krev, věk Bójů v Čechách byl již nenávratně pryč.

„Keltské“ rituály obecně bývají často hromadou pozoruhodných nesmyslů. Vzývání typu telefonního seznamu jmen se občas objevují, např. v 1108 jménech nejvyššího Boha a Bohyně v Indii, ve vyjmenovávání přívlastků B-ha v kabale. Ta poznámka o časové nesouslednosti je ovšem mimo, slovanské obyvatelstvo se trousí do prostoru Čech v 8 století, předtím tu byli germáni a keltové. Z archeologického hlediska je veškerá keltská kultura záležitostí mnohem pozdější než ony údajné počátky křesťanství.


V závěru knihy, v oddílu věnovaném živlovým duchům již kompilátor ztrácí jakoukoliv soudnost. Dozvíme se zde např., že při povodních na Moravě se zde radostně proháněly nymfy.

Asi jsem taky ztratil soudnost, ale tuto skutečnost mohu víceméně potvrdit. Rozhodně v dané době živlové bytosti měli zcela jiný pohled na události než lidé.


Dozvíme se, že nejmenší druhy víl žijí v květech a měří jen několik milimetrů a že největší živloví duchové jsou arabští džinové, kteří jsou vhodní nelépe pro těžké práce. Neujde nám zmínka o tom, kterak ve Vltavě žijí tři vodníci z nichž jeden je někdy i ochoten pohovořit s lidmi…….. …Neodpustím si ukázku popisu gnómů, která je jak vystřižená z pohádky o Sněhurce: „…Gnómové druhé třídy mají hnědý kabátek, černé kalhoty a lila čepičku s hnědým střapcem. Třetí třída gnómů dává přednost zelenému oblečku s třešňově červenou čepicí, zakončenou kulatým knoflíkem. Boty mají černé s měděnými přezkami. Někteří gnómové se ukazují s lucerničkami…“ atd. atd.

Pokud pomineme fakt, že živlové bytosti nemají pevně danou velikost a částečně ani podobu (mohou ji krátkodobě měnit) pak skutečně víly květin patří mezi ty nejdrobnější. S džiny příliš zkušeností nemám, avšak neřadil bych je pod bytosti živlové. Je zde problém kde končí říše živlových bytostí a kde začínají vyšší říše. Vzhledem k obrovské rozmanitosti říše živlových bytostí (v Indii označováno výstižněni jako říše přírodních duchů – jakšah) a jejímu naprosto nedostatečnému popsání hledím pozitivně na každý pokus na toto téma něco publikovat.
Ty třídy gnomů jsou dost nevydařené, můžeme však z nich vytušit rozdělení gnomů podle převládající barvy, které je již smysluplné.
Ohledně vodníků – čili vyšších vodních bytostí ve Vltavě musím uvést své značně podobné pozorování – tedy až na jednu výjimku nevelká ochota k rozmluvě s většinou lidí (je nutné je ke komunikaci trochu nutit) a fakt, že jich je více. Na počtu tří bych netrval, není však uvedeno, jak velký úsek řeky autor knihy zkoumal.


Pak se již nedivím popisu magického zpětného odrazu v další kapitolce. Je tu totiž uváděn protékající WC, zvýšený výskyt klíšťat nebo, což je uvedeno jako příklad, když vás třeba ve vlaku pozvrací opilec. Toto, stejně jako stať o upírech, kteří v současné době již nejsou moc vidět, protože se přiživují při autonehodách, pokládám v knize za skutečně autorské.

Často těžko odlišit od problému co život nese a od toho, co si sami připravíme magickou praxí. Mně by se ten příklad s opilcem vcelku líbil, protože se nedomnívám, že by tak často na autora knihy ve vlacích zvraceli opilci, aby událost nenabádala k hledání mimořádné příčiny. Často však demonstrace odrazu nebývá tak hrubohmotná.
Co se týče úpírů – resp. bytostí parazitujících na energii, tyto se zdržují všude, kde je zbytečně uvolňována – na hřbitovech a v kostelech, v prostředí nemocnic, některých hospod a též míst neštěstí.


Odpověď od Jindřicha Kallwacha:

Vážený pane Ch.
Jak jste asi poznal z mojí recenze zmiňované knihy, nejsem přívržencem „zbožšťování“ hermetiků či klanění se před autoritami. Domnívám se, že cesta magie je cesta svobodných lidí bez předsudků. V tom spolu zřejmě, myslím, budeme souhlasit. Možná mě k ostré reakci na knihu i např. k osobě A. Crowleyho přivedlo několik mých známých, kteří tomuto zbožšťování propadli a nekriticky přejímají vše, co se jim dostane od těchto autorů do rukou.