Vyspělejší esoterní systémy nahlíží na existenci jako na víceúrovňový vývoj od čirého Absolutna k hmotné existenci a dále k protipólu Absolutna.

Kabala má tak své světy Acilut, Berija, Jecira (v němž spatřuje původ planetárních sil), Asijja (náš hmotný svět) a „jámu pekel“ Gehinnu, někdy uváděnou též jako Sitra Achara.
Podrobně rozpracovaný šivaistický tattvický systém uvádí pětici šuddha (čisté) tattvas existujících před stvořením světů, pětici jejich omezení Kančukas umožňujících vznik světů a následně zbývajících 26 tattvas (často ještě dále podrobněji dělené) vznikajících ve světech.


V základní představě sice existuje 7 hlavních sfér od země výše, avšak tyto sféry nelze přiřadit k planetárním silám. Tyto jsou součástí druhé sféry – nazývané bhuvah, vzdušný prostor – astrál, která společně s zemí a svargem (rájem za odměnu, jehož součástí je hvězdná sféra) tvoří Trojsvětí, v němž probíhá koloběh převtělování. Za jemnohmotné lze označit bhuvah a svarg, zemská úroveň je pak hrubohmotná. Vyšší sféry – mahar, džanar, tapó a satja se označují také jako různé stupně nirvány a není v nich možno mluvit o hmotě. Stejnou informaci nacházíme v kabbalistickém systému, jeciratická úroveň si podržuje tvary, je jemnohmotnou úrovní, berijatická (problematicky překládána jako utváření) je popisována jako světelná úroveň, úroveň prolínání světelných podstat, tedy těžko zde mluvit o nějaké hmotě a následně úroveň acilutická – úroveň čirého světla.

Hvězdná sféra
V indické tradici též nalezneme informace o určité hierarchii souhvězdí, především Velkého vozu nazývaného Saptá rsis – sedm mudrců a Polárky nazývané Dhruva, které jsou popisovány v nižších úrovních Svargu – Visnuově Pitrlóce, světu předků. Nelze proto mapovat oblohu viditelnou ze Země na veškeré těla člověka a všechny sféry. Je sice obecně znám vztah o analogii mezi mikrokosmem (tedy jednotlivými úrovněmi těl) a makrokosmem (sférami stvoření) avšak není nikde řečeno, že ze země jsou viditelné všechny sféry. To je také jedna z interpretací již dříve na jiném www serveru zmíněného dřevorytu z 16 století. V kabalistické teorii i hinduistické kosmogonii tvoří sféra stálic spodní část nebeské sféry, za níž se rozkládají další vyšší úrovně bytí. Není tak vstupem do věčnosti, jak by se mohlo povrchnímu pozorovateli zdát, ale dalším krokem v cestě, dřevoryt též jednoznačně upozorňuje na strukturovanost těchto sfér za úrovní stálic, které jsou jemnohmotné (svarg) a v následných úrovních světelné.
Za sférou stálic se tak nenalézá žádná „díra“ oddělující nás od Velké příčiny – Mahá Káraná. Samotný pojem Mahá Káraná je v indické filosofii chápán na různých úrovních, jednak jako vůle k stvoření (shodně s kabalou),jednak jako přítomnost nejvyšší síly ve stvoření. V obou případech není absolutnem samým, ale pouze jeho činným projevem ve stvoření. Stvoření není pak odděleno od nestvořeného „dírou Akáši“, ale omezeními neomezených podstat mimo stvoření – kančukas, které tvoří podstatu iluze stvoření – Máji.
Akáša je prostorem pro rozvinutí ostatních živlů. Protože Indie počítá s pěti živly narozdíl od klasické západní čtveřice, překládá se pojem akáša ne zcela přesně jako éter. Řečtí filosofové používali pojmu éter skutečně spíše ve významu známém v kabale jako cimcum, stažení se absolutna, aby byl vytvořen prostor pro vznik stvoření (v Indii označeno jako Brahmovo vejce). Rozvíjení živlů je však proces na nižší úrovni.

Praktické závěry
Světla – Slunce a Luna působí na pranické – energetické úrovni. Toto působení lze pozorovat jak přímo v přírodě, tak v množství meditačních technik i v horoskopu – Slunce a Luna dávají sílu a svým postavením určují základ povahy osobnosti.
Na úrovni mysli působí sedm planet – Slunce, Luna, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Tyto ovlivňují jednotlivé části vědomí na úrovni obalu mysli – Manomajakoša.
Následující planety Uran, Neptun a Pluto ukazují na projevy na společenské a transpersonální úrovni. Jsou svým působením na rozhraní Manomajakoši a Vidžňanamajakoši. Svým postavením na hranici vidžňánamajakoši – obalu rozpoznávání umožňují nahlédnout na vyšší úroveň, na úroveň příčin dozrávajícího karmanu. Proto je jejich postavení významné v horoskopech astrologů, věštců a pro „duchovní záležitosti“ obecně.
V hvězdné sféře dvanáct zodiakálních souhvězdí je vyjimečných tím, že jimi prochází sluneční dráha – nebeský rovník rozdělující sféru na 2 polokoule a koncentrující v sobě sílu příslušné dvanáctiny sféry, jsou spojnicí hvězdné sféry a planetárních sfér. Z tohoto hlediska nelze mezi ně počítat souhvězdí Hadonoše, ačkoliv podle současného astronomického rozdělení jím dráha slunce prochází, ale je nutné uvažovat s tzv. tradičním rozdělením souhvězdí. Tradiční rozdělení souhvězdí uvažuje i kabalistická astrologie, která uvažuje s 12 souhvězdími zodiaku, 22 souhvězdími západní oblohy a 16 souhvězdími jižní oblohy, celkově 50ti souhvězdími souvisejícími s 50 branami kabaly..
Stálice – hvězdy nepůsobí v horoskopu vždy – jsou v úrovni vidžňána maja kóša, která pro projevení jejich vlivu potřebuje aktivaci některým z prvků horoskopu z úrovně astrální -tj pranické nebo manomajakoši. Kdyby tomu tak nebylo, působily by na každého zrozence naprosto všechny hvězdy. Praxe však uvažuje pouze se stálicemi aspektovanými (silnějšími aspekty, včetně konjunkce). Naopak pokud by se některé stálice nacházeli ve vyšší sféře, než projevující se ve vidžňánamajakóša, pak by byly necitlivé na průchod světel, což se v praxi též neděje.